Články 

Bílé stráně a jejich charakteristika

Česká republika (Arnika - Tým Bořena) - Termíny „opuková stráň“ a „bílá stráň“ poprvé použil Karel Domin ve svém článku Bílé stráně Českého středohoří vydaném v roce 1925. Vycházel při tom z nápadné fyziognomie a topografických názvů, kterých se používalo pro neúrodné, málo zarostlé svahy v obvodu svrchnokřídových slínovců. S těmito termíny spojoval rovněž vegetační formace či útvary, což dělalo z jeho „bílých strání“ mnohem širší pojem. Později tedy používali autoři (např. Šimr 1927) termíny „opuková stráň“ či „bílá stráň“ jednou pro topografické označení a jindy jako určitý typ biotopu. Z toho vyplývá že pojem „bílá stráň“ nemůžeme používat pouze ve striktně vymezeném významu.

S bližším vymezením a ohraničením pojmu „bílá stráň“ se však oproti jiným geobotanickým pojmům vyskytly i jiné problémy. Podle Domina k opukovým stráním patří i křovinné porosty a háje, kdežto jiní autoři se soustřeďují jen na porosty bylinné. Stejně tak jsou v nestejné šířce pojímány „bílé stráně“ podle matečných hornin s ohledem na písčitou složku křídových sedimentů. Podle současných poznatků je nejvhodnější omezovat formační pojem „bílá stráň“ na nelesní společenstva, kde jsou křoviny a stromy nesouvisle zapojeny.

Z mnoha příčin je lepší používat termín „bílá stráň“ v širším slova smyslu. Její květena i rostlinné společenstvo jsou bezpochyby výrazně odlišné od jiných biotopů, jakými jsou například stepi. „Bílá stráň“ má od xerothermních travních společenstev na vápencích či čedičích rovněž výrazně odlišná travní společenstva.

Typickými pro „bílé stráně“ jsou vlastnosti reliéfu a půdy typické pro svrchnokřídové slínovce. Tyto znaky se dají shrnout do výčtu charakteristických znaků:

a) matečná hornina je svrchnokřídový slínovec (opuka)
b) reliéf tvoří svahy s převážnou jižní až západní orientací a mají nejčastěji otevřenou expozici ve volné krajině
c) půdy jsou buď obnažené slínité, nebo vyvinutější rendzinovité
d) klima je většinou teplé až mírné a relativně suché
e) rostlinstvo, reliéf i půdy jsou pod trvalým vlivem plošné a rýhové eroze, která je dost zrychlená (mnohdy blokuje sukcesní stadia)
f) v jejich bezprostředním sousedství jsou dost často silné antropogenní vlivy, které přímo či nepřímo ovlivňují sukcesi
g) hlavními rostlinnými společenstvy jsou bylinné hemikryptofyty


Geologie

„Bílé stráně“ se podle Demka (1965) nacházejí na území České křídové tabule. Vyskytují se na zlomech, které vznikly v období saxonské tektogeneze. Svůj význam měly také petrografické vlastnosti uloženin a další předpoklady pro jejich zvětrávání a denudaci. Do utváření povrchu zasáhly rovněž vodní toky. Povrch „bílých strání“ je tvořen převážně slínovci.





Geomorfologie

Na vytváření reliéfu „bílých strání“ obecně výrazně spolupracují makroklimatické a mikroklimatické podmínky, kvalita podkladové horniny, předpoklady dané makroreliéfem a antropogenní vlivy. Většina „bílých strání“ vznikla na jižních a západních svazích. Velkou roli hrají antropogenní vlivy, především zemědělská činnost. Kromě změn půdy orbou jsou lidským dílem i ostré hranice „bílých strání“. Na základě geomorfologických rozdílů lze tyto lokality rozdělit do dvou skupin. Jednak jsou to stráně, jejichž povrch je v části se surovými půdami zbrázděn několik metrů hlubokými roklemi, směřujícími po spádnici. Druhou skupinu tvoří stráně, jež mají přibližně tvar skloněné roviny. Stráně prvního typu jsou rozmanité složením a strukturou porostů, zatímco stráně druhého typu jsou po této stránce poměrně uniformní.


Půdní poměry

„Bílé stráně“ mají předpoklad pro vznik velkého množství různých půd. Jednak jsou to slínité půdy vzniklé větráním slínovců. Nemají skoro žádný humus. Dalším typem je pararendzina. Na matečné hornině, která se snadno rozpadá a nevytváří významné množství skeletu, vznikla potom půda blízká slínovatkám.



Klima

„Bílé stráně“ jsou vyvinuty téměř výhradně v okrsku teplém, suchém, s mírnou zimou a kratším svitem slunce a v okrsku mírně teplém, suchém, s mírnou zimou.


Vegetace

„Bílé stráně“ tvoří často ostrovy uprostřed jinak kulturní krajiny s převahou polí. Jedná se často z hlediska vegetace o velmi rozmanité lokality. Vyskytují se zde morfologicky, ekologicky či fytogeograficky pozoruhodné rostlinné druhy, které jsou často zbytkem staré vegetace (např. pěchava vápnomilná). Při pohledu na současný vývoj rostlinstva mohou „bílé stráně“ poskytnout ukázky a doklady pro pochopení sukcesních řad a stádií. „Bílé stráně“ jsou do určité míry zdrojem poznatků o přežívání rostlin v podmínkách extrémního kolísání půdní vlhkosti a extrémního sucha.


Rostlinná společenstva vyskytující se na „bílých stráních“:

1. Pěchava vápnomilná s pcháčem panonským
2. Společenstvo se svlačcem rolním a krvavcem menším
3. Společenstvo hlaváčku jarního a válečky prápořité
4. Společenstvo s válečkou prápořitou a ostřicí
5. Porosty s řepovníkem vytrvalým a rezedou
6. Keře, mechy a lišejníky


Výskyt

Největší těžiště jejich rozšíření je v Českém středohoří. S jednotlivými lokalitami je ale možné se setkat i jinde v Čechách, zejména tam, kam zasahuje geologický útvar svrchní křídy. Tyto výskyty byly zaznamenány např. u Poděbrad, u Horního Lochova na Jičínsku, u Chocné, u Pardubic a jinde. V Českém středohoří se hojně vyskytují na jeho jižní periferii až k řece Ohři. Je to asi 6 km široký pruh na levém břehu řeky od Postoloprt až k Braňanům (2 km na J od Bohušovic). Dále se „bílé stráně“ sporadicky vyskytují přímo v orografickém bloku terciérních vulkanitů a jsou známa naleziště západně od Labe (Milešovické středohoří). Pak jsou v Polabí, a to zejména na pravém břehu Labe od Malíče (3 km od Litoměřic) v 6 km širokém úseku až ke Štětí. Řada lokalit se nachází jižně od Ohře na území, jež zahrnuje Džbán, Perucko, Slánsko, část Povltaví - od Kralup k Vraňanům a dále přes Podřipsko k Roudnici. Také sem patří i stráně mezi Všetaty a Mělníkem.


Použitá literatura

Domin K.: Bílé stráně Českého středohoří. – Krása našeho domova, 17: 73-75. 1925
Studnička M.: Bílé stráně Českého středohoří. Studie ekologická a fytocenologická. – Katedra botaniky PřF UK. 1973
Demek, J. et al.: Geomorfologie Českých zemí. Praha, Academia 1965, 335 s.

Kontakt: RNDr. Jindřich Petrlík,